Tak jsem se konečně odhodlala a našla si čas na sepsání slibovaného článku. Tohle povídání je skvělé pro mě samotnou, protože si tak uchovám své vzpomínky a veškeré detaily, které třeba jednoho dne zapomenu. I když samotný porod je tak silný zážitek, který se zapomenout prostě nedá. 

Můžu říct, že můj druhý porod byl tak moc odlišný od toho prvního. Už jsem věděla, co můžu čekat, takže jsem se vlastně ani nijak zvlášť nepřipravovala. Jediné, co jsem si přála bylo to, aby všechno dobře dopadlo a tak trochu jsem doufala, že bude ten druhý porod kratší než ten první (většinou to tak bývá). Všechno bylo nakonec ale úplně jinak...

Termín porodu jsem měla stanovený na sobotu 18.6. Naše miminko se však rozhodlo, že nás překvapí už o pár dnů dřív. 

Osobně bych řekla, že mi porod začal už v neděli 12.6. Už odpoledne jsem totiž začala cítit bolesti, které trvaly zhruba 2-3 hodiny a byly poměrně pravidelné. Do toho mi nebylo vůbec dobře, měla jsem průjem - ano, i tohle může být známka začínajícího porodu a začínala jsem být poměrně nervózní. Po pár hodinách bolesti ustoupily. Další den dopoledne mě čekala pravidelná kontrola u mé gynekoložky. Poté, co mi ozmámila, že jsem otevřená na 4-5 cm a ať jedu rovnou do porodnice jsem byla poměrně v šoku. Celé ráno a dopoledne jsem totiž žádné bolesti necítila. Ty se mi ale rozjely po vyšetření a podle mně to celé zhoršilo ještě to, že mě tak vystrašila. Poté co jsem vyšla z ordinace jsem hned volala manželovi, abych mu oznámila, že už je to teda asi tady. Po cestě na autobus jsem začala pomalu cítit bolesti, které se lehce zhoršovaly a přicházely cca po 10 minutách. Po pro mě nekonečné cestě autobusem jsem konečně dorazila domů, sbalila se, pojedla a čekala, než dorazí domů Přema. Tady bych ještě ráda uvedla, že můj plán byl takový, že pojedu do porodnice až budu cítit kontrakce silněji a větší část porodu strávím doma. Řekla bych, že jsem po kontrole docela zpanikařila a dala na radu doktorky. 

Do porodnice jsme dorazily kolem 1. hodiny odpoledne. V tu dobu jsem měla kontrakce cca každých 5 minut, nebyly však nijak hrozné. V porodnici mi změřili KTG, vyšetřili mě a oznámili, že si mě tam teda už nechají. Na porodní pokoj jsem se dostala asi nějak kolem 2. Hned ze začátku jsem dostala klystýr (není povinný), který mi tentokrát zase tak moc nepomohl. Asi kolem 4. hodiny mě přišla vyšetřit doktorka, která mi oznámila, že jsem otevřená na 6-7 cm a oznámila mi, že pokud mi do hodiny a půl nepraskne voda, podstoupím dirupci (v mém porodním přání jsem sice měla uvedeno, že ji prasknout nechci, nakonec jsem se rozhodla jinak, chtěla jsem to totiž mít co nejrychleji za sebou). 

Od doby příjezdu do porodnice jsem začala mít kontrakce poměrně nepravidelné, po 5, 3, 2 minutách a tak se to pořád střídalo. Když jsem ležela, přišlo mi, že bolesti slábly a intervaly ze prodlužovaly, takže jsem se rozhodla, že se začnu víc hýbat, což bylo pro mě v ten moment vcelku náročné, protože se mi chtělo strašně spát. Kontrakce už byly poměrně silné, ještě se však daly zvládnout. Asi kolem 6. hodiny za mnou přišla porodní asistentka, aby mi dirupci provedla. Dirupce nebo-li umělé propíchnutí vaku blan se provádí při kontrakci a není nijak bolestivé. Po tomto úkonu se porod neuvěřitelně rozjel. Kontrakce byly najednou daleko intenzivnější a intervaly mezi nimi kratší a kratší. V tu dobu už jsem nebyla schopná jakkoli se hýbat. Dostat se do sprchy pro mě byl nadlidský výkon a pamatuju si, že jsem potřebovala mít Přemu neustále u sebe. Dělalo mi strašně zle, když se jen trochu vzdálil. 

Teď se vrátím o asi 4 hodiny nazpět. Úplně přesně si pamatuju chvíli, kdy jsem seděla na skákacím balonu a poslouchala bolestmi křičící ženy. V ten moment jsem si říkala, že já přece takhle řvát nikdy nebudu. Neřvala jsem ani u Bastíkova porodu. Tentokrát to ale prostě jinak nešlo. Asi kolem 7. hodiny byla bolest už taková, že jsem nevěděla co dělat, začala řvát taky a zjistila, že mi to vlastně strašně pomáhá. Pamatuju si taky moment, kdy mě porodní asistentka vyšetřovala a řekla, že ještě nejsem úplně otevřená a ať ještě netlačím. Podle mě je ženské tělo nastavené tak, že prostě víte, kdy tlačit a kdy ne, takže jsem i přes to, co mi řekla tlačit začala, protože už to prostě nešlo vydržet. Mám pocit, že tlačení trvalo snad jen 5 minut, no a 13.6. v 19:46 se nám narodil chlapeček, DAMIAN. Damianka jsem hned dostala do náručí,  chvíli si ho pochovala a pak ještě zbývalo porodit placentu a taky mě čekalo menší šití, jelikož jsem měla stejně jako u prvního porodu drobné oděrky. Byla jsem vděčná za to, že jsem se i tentokrát obešla bez většího poranění, nástřihu či něčeho horšího. Mezitím naše miminko zvážili, změřili a pak už nás čekal dvouhodinový bonding. 

Asi kolem 10. hodiny se Přema vydal domů, Damianka si odvezli na novorozenecké oddělení a já jsem se musela dát trochu dohromady. Byly jsem celkem překvapená, že se mi nemotala hlava jako tomu bylo po prvním porodu. Ani tentokrát jsem neměla štěstí a nadstandardní pokoj na mě nevyšel. Asi jsem s tím už dopředu tak nějak počítala. Už ani nevím kolik bylo hodin, když mi Damianka přivezli. V porodnici jsme tentokrát strávili 3 noci a ve čtvrtek odpoledne se konečně vydali domů.

Jestli jsem byla za něco vděčná, tak to bylo to, že jsem si tentokrát mohla vybrat porodní polohu podle sebe. Přestože jsem měla v porodním přání, že si ji chci vybrat i u toho prvního, tenkrát se mě porodní asistentka tak nějak pořád snažila dostat do takové té klasické polohy na zádech. 

Jestli bych něco doporučila, tak je to za mě určitě masáž během kontrakcí, kterou mi prováděla porodní asistentka. Pocítila jsem u ní totiž neuvěřitelnou úlevu.

A co se týče délky porodu, kterou jsem zmiňovala hned na začátku, můžu říct, že kratší byl nakonec porod Bastíka, který trval od prvních kontrakci zhruba 8 hodin, možná míň. Porod Damianka byl asi o hodinu delší a kdyby mi nepíchli plodovou vodu, byl by delší nejspíš ještě o pár hodin.

A to je celý příběh mého druhého porodu. A jaké jsou vaše zkušenosti? Budu ráda, když se podělíte v komentářích.