Tak konečně! Konečně jsem se k tomu dokopala a sepsala to. Můj třetí porodní příběh. Příběh, který je tak moc odlišný od těch předchozích dvou. Příběh důležitého životního okamžiku, který si chci pamatovat navěky. 

Je to zvláštní, ale třetího porodu jsem se bála daleko víc než toho prvního a druhého. Bála jsem se toho, že to nedopadne dobře a jelikož už jsem věděla co mě čeká, samozřejmě jsem se bála i té nesnesitelné bolesti, která jednou přijde. Asi každá žena si přeje, aby to měla co nejrychleji za sebou a porod trval ideálně pár hodin. Můžu říct, že mně se tohle přání tentokrát splnilo.

Snad už od poloviny těhotenství mě moje gynekoložka strašila předčasným porodem, což mě hodně vystresovalo. Zakázala mi cokoliv dělat. Prý ať si dám nohy nahoru a odpočívám. Asi si dovedete představit, že se dvěma dětmi bylo tohle zkrátka nemožné a já si řekla, že až se miminku bude chtít na svět, tak prostě přijde. Snažila jsem se myslet pozitivně i když to bylo někdy těžké. 

A teď už k samotnému porodnímu příběhu, který bude tentokrát asi hodně krátký. :-D Určitě znáte ten pocit, kdy si říkáte, že nepoznáte jestli rodíte. I když jsem byla těhotná už potřetí, tenhle pocit jsem zažila několikrát. V tomhle těhotenství (hlavně poslední měsíc) mě totiž nehorázně trápily poslíčci a tak jsem často přemýšlela nad tím, jestli už opravdu nerodím. No a sobota 4. května nebyla jiná. 

Téměř celý třetí trimestr mě trápila obrovská únava, takže jsem často chodila s dětmi po obědě spát a bylo tomu tak i tentokrát. Moje tělo asi vědělo, co ho čeká, takže byl dvouhodinový odpočinek na místě. Pár minut po třetí odpoledne jsem se vzbudila a pocítila první několikasekundovou bolest. V tu chvíli jsem ještě nepočítala s tím, že se něco děje, protože mě bolesti v podbřišku trápily v těhotenství poměrně často. Po nějaké chvíli se bolest zopakovala. Pak zase. Zase.... Že by to bylo už ono? A tak jsem šla radši za manželem a s nadsázkou mu řekla, že asi pojedeme do porodnice. 

Jelikož se bolesti postupně zhoršovaly, poprosila jsem manžela, aby šel radši za dětmi. Nakonec jsme se dohodli, že půjdou ještě na chvíli ven.  Mezitím co byli kluci s manželem venku, jsem si dobalila poslední věci, oblékla se a snažila se ještě trochu poklidit, abych jen neležela a porod tak běžel co nejrychleji. Asi v 5 hodin jsem měla bolesti každých 5 minut. Musela jsem je začít prodýchávat a zkoušela jsem různé úlevové pozice. Zároveň jsem taky zavolala manželovi, ať se vrátí, že teda jedeme. 

Při cestě do porodnice kontrakce sílily a já jsem celou cestu provzdychala bolestí. Je to zvláštní, ale tělo si tu bolest dovede nějakým způsobem zapamatovat. Intenzitu bolestí, kterou jsem prožívala v autě, jsem u předchozích dvou porodů prožívala vždy až v porodnici. Pamatuju si, jak jsem tehdy manželovi řekla, že doufám, že jsem otevřená aspoň na 7 cm. Do porodnice jsme dorazili asi v půl 6. Bolesti přicházely každé 2-3 minuty a já jsem byla ráda, že jsem vyšla schody. Vyšetřovnu jsem tentokrát přeskočila a zamířila přímo na porodní pokoj, kde mě vyšetřila doktorka. A víte jaký byl výsledek? 7 centimetrů! :-D 

Pak už následoval jen monitoring miminka. Plodová voda mi ke konci porodu sama praskla. Jelikož byl tenhle porod opravdu rychlý, pamatuju si ho celkem do detailu. Moje přání bylo rodit do vody, na což mi doktorka, která mě vyšetřovala řekla, že zrovna nemají volný pokoj s vanou a taky, že bych to už možná prý ani nestihla. Když jsem nad tím zpětně přemýšlela, přišlo mi to spíše jako výmluvy, ale kdo ví. Myslím, že napustit vanu a přesunout se do jiného pokoje by trvalo sotva 5 minut. 

I potřetí jsem rodila v porodnici v Uherském Hradišti a narazila tam opět na stejnou porodní asistentku jako u prvního porodu. Tenkrát jsem ji v článku o mém prvním porodu vychvalovala. Všechno by bylo bez chyby, kdyby člověka netlačila do klasické polohy na zádech, která není pro vytlačení miminka zrovna nejideálnější. Nejideálnější je zkrátka jen pro samotnou porodní asistentku. U tohohle porodu jsem ležela celou dobu na boku, protože mi tak bylo nejlíp. Až když už jsem měla tlačit, řekla mi něco v tom smyslu, že mi břicho moc přepadává a ať se otočím. Bohužel jsem ji poslechla. Celou dobu jsem se pak chtěla otočit nějak jinak, ale neměla jsem sílu cokoliv říct, natož se hýbat... Jméno PA tady zmiňovat nebudu, ale koho to zajímá, ten si to na blogu určitě dohledá. 

V průběhu kontrakcí jsem se snažila opakovat: Bolest odejde. Díky bolesti je nám miminko blíž a blíž.

Samotné tlačení trvalo tak 5-10 minut. No a po hodině strávené v porodnici se nám v 18:31 narodil třetí chlapeček. FABIEN. 

Jsem vděčná za to, že všechny tři porody proběhly přirozeně, bez jakýchkoliv komplikací a zásahů.

A jaké bylo to třetí šestinedělí?

Hned po porodu jsem Fabienka dostala do náruče. Jelikož byl ze začátku trochu fialový a chvilku nedýchal, bylo potřeba mu masírovat záda. Naštěstí se po chvilce nadechnul. Pak následovalo ošetření, vážení a měření, po kterém jsem ho měla další hodinu jen pro sebe. Taky jsme zkoušeli první přisátí. Po hodině si Fabiena odvezla sestřička na novorozenecké oddělení a já se musela dát trochu dohromady. Nejtěžší bylo vstát z postele a pomalu se dostat do sprchy. Po sprše jsem dostala večeři a mohla se vydat na oddělení šestinedělí. Fabiena mi sestřička přivezla asi kolem 11. hodiny. 

Jestli mě něco po druhém a třetím porodu překvapilo, tak to byly zaprvé rozhodně křeče, které díky intenzitě a pravidelnému opakování připomínaly kontrakce a zadruhé neustálý hlad (snědla jsem všechno na co jsem přišla :-D). Jelikož Fabien hezky pil, nemusela jsem jako třetirodička vážit před a po kojení, což bylo fajn. První koupání jsme si nechali stejně jako u Damianka až na doma. Čas se v porodnici hrozně vlekl a já byla šťastná, když konečně přišlo úterý a my mohli domů.

Z mé zkušenosti můžu říct, že jsem nejlepší šestinedělí zažila po druhém porodu. Damianek byl klidné miminko, v noci spal poměrně dobře, takže jsem si to vlastně užívala. Tentokrát to bylo náročnější. Často jsem se cítila jako kdyby na mě lezla nějaká nemoc. No a korunu tomu všemu dalo to, když nás všechny ani ne 2 týdny po porodu zastihla nějaká střevní chřipka. Tenkrát jsem nebyla schopná vstát z postele ani se starat o děti. V den, kdy mi bylo nejhůř mi naštěstí pomohla mamka a já si mohla aspoň trochu odpočinout. Tuhle zkušenost nepřeju nikomu. 

Teď už jsou Fabienovi pomalu 4 měsíce, takže máme šestinedělí už dáááávno za sebou. V průběhu všech tří šestinedělí jsem zažila lepší i horší chvilky. Občas jsem byla bezradná a myslela si, že to nedám. Všechno si to ale vždycky postupem času sedlo a s každým dalším miminkem jsem už věděla, jak na to a vždy se snažila řídit podle své vlastní intuice. Jestli tedy můžu něco doporučit nastávajícím maminkám.... Nedejte moc na rady jiných a řiďte se podle toho, jak to cítíte. Miminko není stroj, je to lidská bytost jako každý jiný a nějakou dobu mu bude trvat, než si navykne na okolní svět. Nečekejte od něj režim, pravidelnost, ani nepočítejte hodiny kdy má být kojeno. Nechtějte po něm aby samo usínalo nebo spalo samo v postýlce. I když to bude někdy těžké a budete mít pocit, že to nedáte, nevzdávejte to. Čas totiž letí moc rychle a vám se po tomhle všem možná bude jednou ještě moc stýskat. 

Už je to víc než rok, co jsem na blog nahrála svůj poslední článek. Je to strašně zvláštní pocit si zase sednout k notebooku a začít psát. Já vlastně ani nevím, jestli blogy v dnešní době vůbec ještě někdo čte. Přijde mi totiž, že jejich roli převzal Instagram. Já sama jsem od čtení blogů upustila a aktivní jsem vlastně už jen na zmiňovaném Instagramu. Klidně mi dejte vědět, jak tohle vnímáte vy a jestli si ještě někdy přečtete nějaký ten článek. Ale teď už k tomu hlavnímu a to je téma dnešního článku - mému třetímu těhotenství. 

Dnešní článek jsem se rozhodla sepsat, abych si stejně jako u předchozích dvou těhotenství uchovala alespoň nějaké vzpomínky. Myslím, že je fajn mít tyhle věci někde uložené, ať už je to váš osobní deníček nebo právě blog. 

Po druhém porodu jsem si (stejně jako po tom prvním :-D) řekla, že tohle už nechci nikdy zažít. Co si budeme povídat, samotný porod, resp. ta bolest, kterou zažíváte, je prostě peklo a někdo, kdo si to nezažil, si to nedovede představit. U druhého porodu mi přišlo, že byla dokonce ještě horší. Po nějaké době na to ale zapomenete a začnete si říkat, že byste do toho šli možná i znovu...

První trimestr

To, že můžu být těhotná jsem věděla hned od začátku. Nezbývalo tedy nic jiného, než počkat na vynechání menstruace a udělat si těhotenský test. V 5. týdnu jsem si udělala dva a oba byly samozřejmě pozitivní. Ten pocit, kdy zjistíte, že se to opravdu děje je zkrátka nepopsatelný. Pár týdnů jsem ještě počkala a pak se objednala ke své gynekoložce, která mi těhotenství potvrdila. Jelikož bylo ale ještě relativně brzy, asi za 2 nebo 3 týdny mě objednala znovu. Byla jsem asi v 10. týdnu, kdy jsem poprvé viděla, jak miminku tluče srdíčko a všechno naštěstí probíhalo tak, jak má. Určitě vás bude zajímat, jestli jsem trpěla na nevolnosti. Trpěla. Nonstop. Mám pocit, že jsem protrpěla celý druhý i třetí měsíc. Bylo mi totiž špatně od rána do rána. Prostě pořád. Naštěstí jsem ani v tomhle těhotenství nezvracela a v jídle se nijak zvlášť neomezovala. Jediné, co jsem do sebe nemohla dostat byly zeleninové saláty a káva. Pamatuju si, že jsem měla docela často chuť na nezdravé smažené věci. Jestli mi na nevolnosti něco pomáhalo, tak to byla Coca Cola, kterou jsem popíjela po malých doušcích. Upřímně, není to žádná sranda se starat o 2 děti, když je vám mizerně. Kromě nevolností jsem byla taky pořád unavená, takže poobědový spánek s dětmi byl u mě na denním pořádku. Jestli si dobře vzpomínám, tak mě v tomto trimestru taky často bolela záda, což naštěstí po nějaké době vymizelo.

Druhý trimestr

Koncem prvního/začátkem druhého trimestr mě čekal první těhotenský screening. Odběry krve i samotný ultrazvuk naštěstí dopadly dobře a vše se potvrdilo i na screeningu druhém. Pokud by vás tohle vyšetření zajímalo podrobněji, mrkněte na články o mém prvním těhotenství. Najdete je v záložce Ze života - Těhotenství a mateřství. Co se týče pohlaví, tak už na prvním screeningu to paní doktorka tipla na chlapečka, což se nakonec i potvrdilo. Jestli mě něco mrzelo, tak to bylo to, že jsem ani tentokrát nedostala 3D fotku miminka, což mi nevyšlo ani u jednoho z dětí. Vždycky byly nějak špatně otočené nebo si rukama zakrývali obličej. 

Se začátkem druhého trimestru naštěstí vymizely jak nevolnosti, tak únava. Řekla bych, že pro vždy bývá druhý trimestr procházka růžovou zahradou. Mohla jsem normálně jíst a fungovat. Jediné co mi zůstalo byla nechuť ke kávě, což mi ale vůbec nevadilo. 

Jestli se mi něco abnormálně v tomto těhotenství zhoršilo, tak to byly křečové žíly, na které jsem trpěla už v předchozím těhotenství. Doteď jsou kompresní punčochy moje největší záchrana. Nedovedu delší dobu stát třeba v kuchyni pokud je na sobě nemám. Jinak jsem žádné jiné bolesti v průběhu druhého trimestru nepocítila. 

S koncem roku 2023 jsme těhotenství začali oznamovat rodině i kamarádům. Myslím, že jsme to tentokrát oznamovali ze všech 3 těhotenství nejpozději. 

Co mě v průběhu toto těhotenství taky pěkně potrápilo byly noční můry, na které jsem hodně trpěla u všech těhotenství. Stejně tak jsem začala chodit častěji na malou, což už mě někdy taky pěkně štvalo. Rozhodně mě překvapilo, že se naše všechny 3 děti otočili hlavou dolů zhruba ve stejném týdnu (cca ve 27. nebo 28.). Tak jen doufám, že i ten třetí takhle zůstane až do konce :-D.

Poslední věc, kterou bych ráda zmínila jsou pohyby miminka. Takové zvláštní pocity v břiše jsem poprvé ucítila někdy kolem 15. týdne. Pak na nějakou dobu vymizely a pravé pohyby jsem začala cítit nějak mezi 20. - 22. týdnem. Co můžu rozhodně říct je to, že je tohle miminko rozhodně nejaktivnější ze všech tří.

Třetí trimestr

S tímto trimestrem se mi opět vrátila únava, takže chodím zase často s dětmi po obědě spávat. Většinou usnu tak na hodinu. Taky se mi ale stávalo, že jsem spala celé dvě hodiny. 

V druhém i třetím trimestru mě párkrát trápilo pálení žáhy. Nikdy to ale naštěstí nebylo nic, co by se nedalo vydržet. Stejně tak jsem občas pociťovala nevolnosti, ale už to nebylo nic tak hrozného. Můžu říct, že jsem do této doby naštěstí nepocítila žádné větší bolesti bederní páteře nebo zad celkově. A když už mě něco bolelo, nebylo to tak nesnesitelné jako u předchozích dvou těhotenství. Na co jsem ale tentokrát víc trpěla byly časté bolesti v podbřišku, kvůli kterým jsem kolikrát tápala nad tím, jestli už náhodou nerodím. Stejně tak mi začalo tvrdnout břicho, ale s tím už jsem měla zkušenosti z předchozích těhotenství.  A když už jsme u toho porodu, stejně jako u těhotenství s Damiankem mě i tentokrát doktorka strašila předčasným porodem a doporučila mi absolutní klid, což bylo v mém případě, kdy jsem se musela starat o 2 děti zkrátka nemožné. S rostoucím břichem se jsem začala mít problém si třeba obout boty nebo se otočit v posteli ze strany na stranu. Zkrátka začalo být všechno náročnější. 

Co se týče chutí, měla jsem často chuť na sladké a to bylo asi tak všechno. V 33. týdnu jsem si taky sbalila věci do porodnice. Možná to je pro někoho moc brzo, ale já jsem vždycky radši připravená dopředu a nechtěla bych zažít pocit, kdy se budu muset rychle balit na poslední chvíli. Přeci jen, nikdy nevíte, kdy to může přijít. 

Jestli mě něco mrzelo, tak to bylo rozhodně to, že jsem díky velkým výkyvům nálad byla občas na děti opravdu nepříjemná. Stávalo se mi, že jsem se probouzela se špatnou náladou, nálada se mi hodně střídala a to co jsem jednou brala s klidem mě podruhé zase nehorázně štvalo. 

V 33. týdnu jsem u své gynekoložky absolvovala ultrazvuk na váhový odhad miminka. Řekla bych, že se od tohoto týdne taky začaly pohyby hodně slábnout a miminko už se tolik nehýbalo. V 37. týdnu už mě čekala jen registrace v porodnici a vyšetřením a ultrazvukem, kde jsem se dozvěděla, že miminko váží zhruba 2600 gramů. V 38. týdnu (tímto týdnem chci ukončit tento článek) jsem absolvovala první KTG, no a ten příští týden (pokud do té doby nezačnu rodit) mě čeká ještě jeden váhový odhad u mé gynekoložky. 

Sama jsem zvědavá, kdy to přijde, ale nejraději bych byla, kdyby to nakonec vydrželo do termínu. Tak nám držte palce. :)