Tak přesně tohle jsem potřebovala. Vypadnout na pár dnů z domova a vidět taky konečně něco jiného, než jen to naše malé městečko. Jak už z názvu víte, tentokrát jsme vyrazili na Vysočinu a už teď můžu říct, že mě tahle část naší země naprosto uchvátila. 

Nás cíl byl tentokrát jasný - Telč. Tohle město jsme chtěli už nějakou dobu navštívit, takže jsme se rozhodli, že si najdeme ubytování v jejím okolí. Tip na ubytování jsem tentokrát našla na instagramu. V malé vesničce jménem Olší najdete nádherný Penzion U Posádů, který je zároveň skvělou volbou pokud máte děti. Vybrat si můžete z několika pokojů či apartmánů. Odkaz na ubytování máte TADY. V penzionu jsme byli maximálně spokojeni. Jestli jsem něco milovala, tak to byly naše snídaně, které jsme si každé ráno připravovali v hlavní hale. Co bylo na penzionu super bylo to, že jsme měli k dispozici i základní suroviny (některé za menší příplatek) jako vajíčka, máslo, kávou, šunku atd. 

Ale teď už zpět k našemu výletu, kam jsme vyrazili ve čtvrtek 13. října odpoledne. S několika zastávkami jsme na místo dorazili v 9 večer. Na druhý den, v pátek, jsme hned po snídani vyrazili do Telče. Náš program jsme se snažili vyladit tak, abychom si z něj něco odnesli nejen my, ale i děti, resp. Bastík. Proto jsme jako první zavítali na Panský dvůr, kde jsme navštívili úžasné dětské kryté hřiště s kavárnou. Odkaz máte TADY. Jakmile se blížil čas obědu, začali jsme mít hlad. Velkým plusem byla restaurace, která se nacházela hned vedle hřiště. No a po vydatném obědě jsme se konečně vydali objevovat krásy Telče. Prošli jsme se náměstím, vychutnali si kávu a něco sladkého v univerzitní kavárně, kochali se nádhernou scenérií města a taky navštívili Telčský dům, ve kterém najdete trochu té historie a velkou výstavu vláčků, autíček a taky třeba hlavolamů, což určitě potěší vaše děti. No a protože se den pomalu chýlil ke konci, nezbývalo nic jiného, než se s Telči rozloučit. S menší zastávkou v supermarketu jsme se tedy vydali zpět do našeho penzionu. 

Sobotní počasí nám moc nepřálo, takže jsme tentokrát vyrazili o něco později a vydali se směrem Jindřichův Hradec. Celé dopoledne jsme vlastně strávili v restauraci Zlatá Husa. Po výborném obědě jsme se s menší zastávkou v kavárně Agnes vydali na několikahodinovou procházku městem. No a to byl celý náš sobotní výlet. 

Jelikož jsme měli v plánu se v neděli po obědě vydat zpět domů, snažili jsme najít místo, které nebude od penzionu příliš vzdálené. Jako poslední výlet jsme tedy zvolili Chadimův mlýn, který nás spolu s jeho okolím naprosto učaroval. Na internetu (ne na oficiálních stránkách mlýna) jsme se dočetli, že je tohle místo skvělou atrakcí pro děti. Budou totiž moci krmit a hladit zvířátka. Po příjezdu na mlýn jsme ale zjistili, že tahle informace je bohužel mylná a mlýn slouží spíše jako ubytovací zařízení nebo muzeum. Majitelé mlýna byli naštěstí tak milí, že nám i tak nějaká zvířátka ukázali. Měli jsme tak možnost vidět třeba kozy, perličky nebo morčata. Součástí mlýna bylo taky něco jako menší restaurace, kde jsme si pochutnali na výborné polévce, nakládaném hermelínu anebo domácí bábovce. No a po tak vydatném jídle nám nezbylo nic jiného, než se vydat zpět domů.

Tak jsem se konečně odhodlala a našla si čas na sepsání slibovaného článku. Tohle povídání je skvělé pro mě samotnou, protože si tak uchovám své vzpomínky a veškeré detaily, které třeba jednoho dne zapomenu. I když samotný porod je tak silný zážitek, který se zapomenout prostě nedá. 

Můžu říct, že můj druhý porod byl tak moc odlišný od toho prvního. Už jsem věděla, co můžu čekat, takže jsem se vlastně ani nijak zvlášť nepřipravovala. Jediné, co jsem si přála bylo to, aby všechno dobře dopadlo a tak trochu jsem doufala, že bude ten druhý porod kratší než ten první (většinou to tak bývá). Všechno bylo nakonec ale úplně jinak...

Termín porodu jsem měla stanovený na sobotu 18.6. Naše miminko se však rozhodlo, že nás překvapí už o pár dnů dřív. 

Osobně bych řekla, že mi porod začal už v neděli 12.6. Už odpoledne jsem totiž začala cítit bolesti, které trvaly zhruba 2-3 hodiny a byly poměrně pravidelné. Do toho mi nebylo vůbec dobře, měla jsem průjem - ano, i tohle může být známka začínajícího porodu a začínala jsem být poměrně nervózní. Po pár hodinách bolesti ustoupily. Další den dopoledne mě čekala pravidelná kontrola u mé gynekoložky. Poté, co mi ozmámila, že jsem otevřená na 4-5 cm a ať jedu rovnou do porodnice jsem byla poměrně v šoku. Celé ráno a dopoledne jsem totiž žádné bolesti necítila. Ty se mi ale rozjely po vyšetření a podle mně to celé zhoršilo ještě to, že mě tak vystrašila. Poté co jsem vyšla z ordinace jsem hned volala manželovi, abych mu oznámila, že už je to teda asi tady. Po cestě na autobus jsem začala pomalu cítit bolesti, které se lehce zhoršovaly a přicházely cca po 10 minutách. Po pro mě nekonečné cestě autobusem jsem konečně dorazila domů, sbalila se, pojedla a čekala, než dorazí domů Přema. Tady bych ještě ráda uvedla, že můj plán byl takový, že pojedu do porodnice až budu cítit kontrakce silněji a větší část porodu strávím doma. Řekla bych, že jsem po kontrole docela zpanikařila a dala na radu doktorky. 

Do porodnice jsme dorazily kolem 1. hodiny odpoledne. V tu dobu jsem měla kontrakce cca každých 5 minut, nebyly však nijak hrozné. V porodnici mi změřili KTG, vyšetřili mě a oznámili, že si mě tam teda už nechají. Na porodní pokoj jsem se dostala asi nějak kolem 2. Hned ze začátku jsem dostala klystýr (není povinný), který mi tentokrát zase tak moc nepomohl. Asi kolem 4. hodiny mě přišla vyšetřit doktorka, která mi oznámila, že jsem otevřená na 6-7 cm a oznámila mi, že pokud mi do hodiny a půl nepraskne voda, podstoupím dirupci (v mém porodním přání jsem sice měla uvedeno, že ji prasknout nechci, nakonec jsem se rozhodla jinak, chtěla jsem to totiž mít co nejrychleji za sebou). 

Od doby příjezdu do porodnice jsem začala mít kontrakce poměrně nepravidelné, po 5, 3, 2 minutách a tak se to pořád střídalo. Když jsem ležela, přišlo mi, že bolesti slábly a intervaly ze prodlužovaly, takže jsem se rozhodla, že se začnu víc hýbat, což bylo pro mě v ten moment vcelku náročné, protože se mi chtělo strašně spát. Kontrakce už byly poměrně silné, ještě se však daly zvládnout. Asi kolem 6. hodiny za mnou přišla porodní asistentka, aby mi dirupci provedla. Dirupce nebo-li umělé propíchnutí vaku blan se provádí při kontrakci a není nijak bolestivé. Po tomto úkonu se porod neuvěřitelně rozjel. Kontrakce byly najednou daleko intenzivnější a intervaly mezi nimi kratší a kratší. V tu dobu už jsem nebyla schopná jakkoli se hýbat. Dostat se do sprchy pro mě byl nadlidský výkon a pamatuju si, že jsem potřebovala mít Přemu neustále u sebe. Dělalo mi strašně zle, když se jen trochu vzdálil. 

Teď se vrátím o asi 4 hodiny nazpět. Úplně přesně si pamatuju chvíli, kdy jsem seděla na skákacím balonu a poslouchala bolestmi křičící ženy. V ten moment jsem si říkala, že já přece takhle řvát nikdy nebudu. Neřvala jsem ani u Bastíkova porodu. Tentokrát to ale prostě jinak nešlo. Asi kolem 7. hodiny byla bolest už taková, že jsem nevěděla co dělat, začala řvát taky a zjistila, že mi to vlastně strašně pomáhá. Pamatuju si taky moment, kdy mě porodní asistentka vyšetřovala a řekla, že ještě nejsem úplně otevřená a ať ještě netlačím. Podle mě je ženské tělo nastavené tak, že prostě víte, kdy tlačit a kdy ne, takže jsem i přes to, co mi řekla tlačit začala, protože už to prostě nešlo vydržet. Mám pocit, že tlačení trvalo snad jen 5 minut, no a 13.6. v 19:46 se nám narodil chlapeček, DAMIAN. Damianka jsem hned dostala do náručí,  chvíli si ho pochovala a pak ještě zbývalo porodit placentu a taky mě čekalo menší šití, jelikož jsem měla stejně jako u prvního porodu drobné oděrky. Byla jsem vděčná za to, že jsem se i tentokrát obešla bez většího poranění, nástřihu či něčeho horšího. Mezitím naše miminko zvážili, změřili a pak už nás čekal dvouhodinový bonding. 

Asi kolem 10. hodiny se Přema vydal domů, Damianka si odvezli na novorozenecké oddělení a já jsem se musela dát trochu dohromady. Byly jsem celkem překvapená, že se mi nemotala hlava jako tomu bylo po prvním porodu. Ani tentokrát jsem neměla štěstí a nadstandardní pokoj na mě nevyšel. Asi jsem s tím už dopředu tak nějak počítala. Už ani nevím kolik bylo hodin, když mi Damianka přivezli. V porodnici jsme tentokrát strávili 3 noci a ve čtvrtek odpoledne se konečně vydali domů.

Jestli jsem byla za něco vděčná, tak to bylo to, že jsem si tentokrát mohla vybrat porodní polohu podle sebe. Přestože jsem měla v porodním přání, že si ji chci vybrat i u toho prvního, tenkrát se mě porodní asistentka tak nějak pořád snažila dostat do takové té klasické polohy na zádech. 

Jestli bych něco doporučila, tak je to za mě určitě masáž během kontrakcí, kterou mi prováděla porodní asistentka. Pocítila jsem u ní totiž neuvěřitelnou úlevu.

A co se týče délky porodu, kterou jsem zmiňovala hned na začátku, můžu říct, že kratší byl nakonec porod Bastíka, který trval od prvních kontrakci zhruba 8 hodin, možná míň. Porod Damianka byl asi o hodinu delší a kdyby mi nepíchli plodovou vodu, byl by delší nejspíš ještě o pár hodin.

A to je celý příběh mého druhého porodu. A jaké jsou vaše zkušenosti? Budu ráda, když se podělíte v komentářích.

Ahoj! Po pár měsících jsem zpět s novým článkem. Tentokrát bych se s Vámi ráda podělila o mé zkušenosti v průběhu druhého těhotenství a taky o to, jak jsem se vlastně dozvěděla, že jsem zase těhotná. Upřímně, druhé těhotenství pro nás byl šok a událost, se kterou jsme vůbec nepočítali. Já vím. Teď si asi říkáte, že přeci musím vědět co dělám... Každopádně jsem se poučila (:-D), že se po porodu opravdu nedá spoléhat na menstruační kalendář a ne/plodné dny. 

V dnešním článku nebudu jednotlivé trimestry rozebírat tak podrobně, jak tomu bylo u mého prvního těhotenství s Bastienkem. Dnes bych to ráda vzala ve stručnosti. Hned na začátek bych ještě chtěla říct, že každé těhotenství je naprosto odlišné, což vidím sama u sebe. 

První trimestr

Jak jsem se vlastně dozvěděla, že jsem těhotná? Ne, že bych nad tím nepřemýšlela, ale zkrátka jsem si to asi nechtěla nějak připustit. V druhé polovině října jsem se prostě začala cítit víc unaveně a taky mi bylo občas nevolno. Tyhle stavy jsem tehdy připisovala spíš tomu, že na mě něco leze. A jelikož mám denně plnou hlavu Bastienka, na přemýšlení nad tímto mi vlastně ani nějak nezbýval čas. Jelikož nevolnosti neustupovaly, nezbylo nic jiného, než si udělat těhotenský test. Bylo 31. října a já se v ten den dozvěděla, že jsem opět těhotná. Ta druhá čárka tam tentokrát vyskočila v podstatě hned... No a oznámení manželovi tentokrát neprobíhalo tak dojemně, jako tomu bylo s Bastienkem. Tentokrát totiž věděl, že si jdu test dělat, takže se novinku dozvěděl hned, jakmile jsem vylezla z koupelny. 

Na konec listopadu jsem se objednala ke své gynekoložce na kontrolu, no a ta mi samozřejmě těhotenství potvrdila. Určitě vás bude zajímat, jestli mi tentokrát bylo nebo nebylo špatně. Špatně mi občas bylo. Naštěstí to nebyla taková hrůza jako u prvního těhotenství, kdy jsem nemohla absolutně pozřít jakékoliv jídlo. Pokud si dobře vzpomínám, jedla jsem celkem normálně. Pár večerů se mi stalo, že mi bylo opravdu hodně blbě a já nebyla absolutně ničeho schopná. Spíše jsem pociťovala větší únavu a to bylo ze všech příznaků asi vše. Hodně jsem přemýšlela nad tím, že to, jak se v těhotenství cítíte, může hodně souviset i s Vaší psychikou. Tak třeba u Bastienka jsem si vyloženě připouštěla, že mi bude špatně a ono mi taky bylo hodně špatně. Tentokrát jsem se na to zkusila dívat trochu jinak a spíše si snažit přitáhnout tu myšlenku, že se budu cítit dobře a ono to vlastně skoro tak bylo. Jestli jsem ale v průběhu prvního trimestru měla na něco chuť, tak to byly rozhodně zavařeniny a takové ty nejrůznější nakládané věci.

Druhý trimestr

Ještě před Vánoci jsem absolvovala první screeningové vyšetření s odběrem krve. Screening mi naštěstí dopadl dobře. S výsledky krve už to tak slavné nebylo. Bohužel mi vyšla poměrně vysoká pravděpodobnost na Downův syndrom a tentokrát mi bylo doporučeno absolvovat odběr plodové vody, který vám dá stoprocentní jistotu, jestli vaše dítě bude či nebude postiženo Downovým syndromem. 

O Vánocích jsme začali s prvním oznamováním. Tentokrát jsem Bastienovi pořídila body s nápisem BUDU VELKÝ BRÁCHA. Tuhle novinku asi nikdo nečekal a všichni byli, no, v šoku :-D 

A teď zpět k tomu odběru plodové vody. Ten jsem se rozhodla podstoupit. A jak takový odběr vlastně probíhá? Odborněji amniocentéza (je hrazena pojišťovnou), kterou jsem podstoupila hned na začátku ledna, se provádí mezi 16.-21. týdnem a probíhá tak, že vám skrz dlouhou tenkou jehlu odeberou přes břicho trochu plodové vody. Samotný zákrok trvá jen pár sekund a jak jsem zjistila, nejedná se o nic bolestivého. Přirovnala bych to třeba k odběru krve, takže se to dá v pohodě zvládnout. Strach jsem před odběrem samozřejmě měla. Po samotném úkonu jsem ještě musela cca půl hodiny čekat na místě, kdyby se mi náhodou udělalo nevolno a poté se mohla vydat zpět domů. Výsledek, který nám naštěstí dopadl dobře, jsem znala hned do dvou dnů.

Na začátku února mě čekal druhý screening, který opět dopadl na jedničku. A co se týče nějakých těhotenských příznaků? Zpozorovala jsem na sobě, že mám poměrně velkou chuť k jídlu a taky toho docela dost sním. Často mě přepadala chuť na sladké a taky mě překvapilo třeba to, že jsem rychleji začala přibývat na váze nebo to, že mi dříve začalo růst břicho. 

Můžu říct, že jsem zhruba do 20. týdne necítila žádné pohyby. Pokud si dobře vzpomínám, u Bastienka jsem je cítila mnohem dřív (teda pokud se mi tehdy jen nějak nehýbala střeva). Kolem toho 20.-21. týdne už jsem je začala pomalu vnímat. Rozhodně to ale nebylo nic velkého jako u těhotenství č. 1.

Málem bych zapomněla říct, že jsme si tentokrát pohlaví říct nenechali a necháváme se překvapit!

Co se týče různých bolestí těla, tak ty jsem do druhého trimestru taky nijak nepociťovala. Možná jen občas bolest hlavy, ale rozhodně to nebylo nic hrozného. Co mě ale trápilo, byly rozhodně křečové žíly, které byly mnohdy hodně bolestivé. Bohužel se s tím v průběhu těhotenství nedá velice nic dělat, takže mi nezbylo než nosit kompresní punčochy a podkolenky. 

Řekla bych, že je druhý trimestr asi nejpohodovější, když pominu to, že Vám začíná těžknout břicho, začínáte mít problém se ohnout a zadýcháváte se a neustále chodíte na záchod jako jsem to měla já. A abych nezapomněla, taky mě občas trápily noční můry, což se mi stávalo i u prvního těhotenství.

Co se týče lékařských prohlídek, tak ty jsem absolvovala každý měsíc (běžné vyšetření, kontrola moči, občasné odběry krve) a asi od 26. týdne se měří i tlukot srdce miminka. Mimochodem, pokud by Vás téma lékařských kontrol a screeningů zajímalo víc, mrkněte na články o prvním těhotenství, kde jsem se rozepisovala do větších detailů. 

Třetí trimestr

Hned na začátku tohoto trimestru jsem absolvovala vyšetření na těhotenskou cukrovku. Musím se pochválit, že jsem to tentokrát absolvovala celé. Při tom minulém jsem totiž po vypití glukózy zvracela a test tak musela ukončit. Tentokrát mi taky nebylo nejlíp, ale nějak jsem to přežila až do konce. Pro ty, kdo neví, jak takové testování probíhá, nejprve Vám odeberou krev (po celou dobu testování musíte být lačná a pít pouze vodu nebo černý čaj), pokud Vám první výsledek krve dopadne dobře, dostanete k vypití glukózu, kterou zapíjíte již zmíněnou vodou nebo čajem. Po hodině Vám vezmou krev podruhé a po další hodině potřetí. No a to je konec testování. 

Co jsem na sobě v průběhu tohoto i toho předchozího trimestru zpozorovala byly rozhodně výkyvy nálad a hodně velkou únavu. Častokrát jsem přes den usnula spolu s Bastienkem a mnohdy spala i 2 hodiny. Stejně tak jako únava, mě často přepadal hlad v noci. 

Hlavně v noci, kdy jsem měla hrozný hlad jsem často sahala třeba po tyčinkách z DM.

Zajímavostí je rozhodně fakt, že jsme se teprve v tomto trimestru dohodli na jménech. Tentokrát jsme je nevybrali už v prvním měsíci těhotenství :-D 

No a protože jsem typ člověka, co má rád vše předem připravené, tašku do porodnice jsem si začala chystat už asi 2 měsíce před termínem porodu. Ve 33. týdnu jsem taky absolvovala ultrazvuk, na kterém se tentokrát zjišťoval i váhový odhad miminka, které tehdy vážilo cca 1,7 kg. Teď se ještě vrátím k tomu testování na těhotenskou cukrovku. Z celého testování dostanete 3 různá čísla - to první značí cukr v krvi na lačno a ta další dvě cukr v krvi hodinu a 2 hodiny po vypití již zmíněné glukózy. To první číslo mi tentokrát bohužel vyšlo přesně na hranici, takže mě gynekoložka odeslala na diabetologii, kde mi byla kromě domácího měření cukru v krvi doporučena dieta, kterou jsem občas taky porušila. 

Nyní jsem ve 36. týdnu, ve kterém bych tento článek ráda ukončila. Počítám, že mě teď čekají kontroly každý týden včetně pravidelného měření ktg, stejně jako tomu bylo u minulého těhotenství. A co se týče mého nynějšího zdravotního stavu? Tak nejvíce trpí rozhodně bederní páteř a kyčle, takže doufám, že to s porodem odezní. 

Sama jsem moc zvědavá, kdy to přijde a jak to bude probíhat. Ten druhý porod prý bývá rychlejší, tak uvidíme. Ráda bych na téma porod napsala opět článek a podělila se s vámi o mé zkušenosti. Tak držte palce! :) 

Abych zabránila vzniku strií, sáhla jsem tentokrát po tomhle tělovém máslu od Hippu.