Tak konečně! Konečně jsem se k tomu dokopala a sepsala to. Můj třetí porodní příběh. Příběh, který je tak moc odlišný od těch předchozích dvou. Příběh důležitého životního okamžiku, který si chci pamatovat navěky. 

Je to zvláštní, ale třetího porodu jsem se bála daleko víc než toho prvního a druhého. Bála jsem se toho, že to nedopadne dobře a jelikož už jsem věděla co mě čeká, samozřejmě jsem se bála i té nesnesitelné bolesti, která jednou přijde. Asi každá žena si přeje, aby to měla co nejrychleji za sebou a porod trval ideálně pár hodin. Můžu říct, že mně se tohle přání tentokrát splnilo.

Snad už od poloviny těhotenství mě moje gynekoložka strašila předčasným porodem, což mě hodně vystresovalo. Zakázala mi cokoliv dělat. Prý ať si dám nohy nahoru a odpočívám. Asi si dovedete představit, že se dvěma dětmi bylo tohle zkrátka nemožné a já si řekla, že až se miminku bude chtít na svět, tak prostě přijde. Snažila jsem se myslet pozitivně i když to bylo někdy těžké. 

A teď už k samotnému porodnímu příběhu, který bude tentokrát asi hodně krátký. :-D Určitě znáte ten pocit, kdy si říkáte, že nepoznáte jestli rodíte. I když jsem byla těhotná už potřetí, tenhle pocit jsem zažila několikrát. V tomhle těhotenství (hlavně poslední měsíc) mě totiž nehorázně trápily poslíčci a tak jsem často přemýšlela nad tím, jestli už opravdu nerodím. No a sobota 4. května nebyla jiná. 

Téměř celý třetí trimestr mě trápila obrovská únava, takže jsem často chodila s dětmi po obědě spát a bylo tomu tak i tentokrát. Moje tělo asi vědělo, co ho čeká, takže byl dvouhodinový odpočinek na místě. Pár minut po třetí odpoledne jsem se vzbudila a pocítila první několikasekundovou bolest. V tu chvíli jsem ještě nepočítala s tím, že se něco děje, protože mě bolesti v podbřišku trápily v těhotenství poměrně často. Po nějaké chvíli se bolest zopakovala. Pak zase. Zase.... Že by to bylo už ono? A tak jsem šla radši za manželem a s nadsázkou mu řekla, že asi pojedeme do porodnice. 

Jelikož se bolesti postupně zhoršovaly, poprosila jsem manžela, aby šel radši za dětmi. Nakonec jsme se dohodli, že půjdou ještě na chvíli ven.  Mezitím co byli kluci s manželem venku, jsem si dobalila poslední věci, oblékla se a snažila se ještě trochu poklidit, abych jen neležela a porod tak běžel co nejrychleji. Asi v 5 hodin jsem měla bolesti každých 5 minut. Musela jsem je začít prodýchávat a zkoušela jsem různé úlevové pozice. Zároveň jsem taky zavolala manželovi, ať se vrátí, že teda jedeme. 

Při cestě do porodnice kontrakce sílily a já jsem celou cestu provzdychala bolestí. Je to zvláštní, ale tělo si tu bolest dovede nějakým způsobem zapamatovat. Intenzitu bolestí, kterou jsem prožívala v autě, jsem u předchozích dvou porodů prožívala vždy až v porodnici. Pamatuju si, jak jsem tehdy manželovi řekla, že doufám, že jsem otevřená aspoň na 7 cm. Do porodnice jsme dorazili asi v půl 6. Bolesti přicházely každé 2-3 minuty a já jsem byla ráda, že jsem vyšla schody. Vyšetřovnu jsem tentokrát přeskočila a zamířila přímo na porodní pokoj, kde mě vyšetřila doktorka. A víte jaký byl výsledek? 7 centimetrů! :-D 

Pak už následoval jen monitoring miminka. Plodová voda mi ke konci porodu sama praskla. Jelikož byl tenhle porod opravdu rychlý, pamatuju si ho celkem do detailu. Moje přání bylo rodit do vody, na což mi doktorka, která mě vyšetřovala řekla, že zrovna nemají volný pokoj s vanou a taky, že bych to už možná prý ani nestihla. Když jsem nad tím zpětně přemýšlela, přišlo mi to spíše jako výmluvy, ale kdo ví. Myslím, že napustit vanu a přesunout se do jiného pokoje by trvalo sotva 5 minut. 

I potřetí jsem rodila v porodnici v Uherském Hradišti a narazila tam opět na stejnou porodní asistentku jako u prvního porodu. Tenkrát jsem ji v článku o mém prvním porodu vychvalovala. Všechno by bylo bez chyby, kdyby člověka netlačila do klasické polohy na zádech, která není pro vytlačení miminka zrovna nejideálnější. Nejideálnější je zkrátka jen pro samotnou porodní asistentku. U tohohle porodu jsem ležela celou dobu na boku, protože mi tak bylo nejlíp. Až když už jsem měla tlačit, řekla mi něco v tom smyslu, že mi břicho moc přepadává a ať se otočím. Bohužel jsem ji poslechla. Celou dobu jsem se pak chtěla otočit nějak jinak, ale neměla jsem sílu cokoliv říct, natož se hýbat... Jméno PA tady zmiňovat nebudu, ale koho to zajímá, ten si to na blogu určitě dohledá. 

V průběhu kontrakcí jsem se snažila opakovat: Bolest odejde. Díky bolesti je nám miminko blíž a blíž.

Samotné tlačení trvalo tak 5-10 minut. No a po hodině strávené v porodnici se nám v 18:31 narodil třetí chlapeček. FABIEN. 

Jsem vděčná za to, že všechny tři porody proběhly přirozeně, bez jakýchkoliv komplikací a zásahů.

A jaké bylo to třetí šestinedělí?

Hned po porodu jsem Fabienka dostala do náruče. Jelikož byl ze začátku trochu fialový a chvilku nedýchal, bylo potřeba mu masírovat záda. Naštěstí se po chvilce nadechnul. Pak následovalo ošetření, vážení a měření, po kterém jsem ho měla další hodinu jen pro sebe. Taky jsme zkoušeli první přisátí. Po hodině si Fabiena odvezla sestřička na novorozenecké oddělení a já se musela dát trochu dohromady. Nejtěžší bylo vstát z postele a pomalu se dostat do sprchy. Po sprše jsem dostala večeři a mohla se vydat na oddělení šestinedělí. Fabiena mi sestřička přivezla asi kolem 11. hodiny. 

Jestli mě něco po druhém a třetím porodu překvapilo, tak to byly zaprvé rozhodně křeče, které díky intenzitě a pravidelnému opakování připomínaly kontrakce a zadruhé neustálý hlad (snědla jsem všechno na co jsem přišla :-D). Jelikož Fabien hezky pil, nemusela jsem jako třetirodička vážit před a po kojení, což bylo fajn. První koupání jsme si nechali stejně jako u Damianka až na doma. Čas se v porodnici hrozně vlekl a já byla šťastná, když konečně přišlo úterý a my mohli domů.

Z mé zkušenosti můžu říct, že jsem nejlepší šestinedělí zažila po druhém porodu. Damianek byl klidné miminko, v noci spal poměrně dobře, takže jsem si to vlastně užívala. Tentokrát to bylo náročnější. Často jsem se cítila jako kdyby na mě lezla nějaká nemoc. No a korunu tomu všemu dalo to, když nás všechny ani ne 2 týdny po porodu zastihla nějaká střevní chřipka. Tenkrát jsem nebyla schopná vstát z postele ani se starat o děti. V den, kdy mi bylo nejhůř mi naštěstí pomohla mamka a já si mohla aspoň trochu odpočinout. Tuhle zkušenost nepřeju nikomu. 

Teď už jsou Fabienovi pomalu 4 měsíce, takže máme šestinedělí už dáááávno za sebou. V průběhu všech tří šestinedělí jsem zažila lepší i horší chvilky. Občas jsem byla bezradná a myslela si, že to nedám. Všechno si to ale vždycky postupem času sedlo a s každým dalším miminkem jsem už věděla, jak na to a vždy se snažila řídit podle své vlastní intuice. Jestli tedy můžu něco doporučit nastávajícím maminkám.... Nedejte moc na rady jiných a řiďte se podle toho, jak to cítíte. Miminko není stroj, je to lidská bytost jako každý jiný a nějakou dobu mu bude trvat, než si navykne na okolní svět. Nečekejte od něj režim, pravidelnost, ani nepočítejte hodiny kdy má být kojeno. Nechtějte po něm aby samo usínalo nebo spalo samo v postýlce. I když to bude někdy těžké a budete mít pocit, že to nedáte, nevzdávejte to. Čas totiž letí moc rychle a vám se po tomhle všem možná bude jednou ještě moc stýskat.