Příběh mého porodu
Porod. Životní událost, která mi nikdy nepřišla ničím zvláštní ani výjimečná, dokud jsem ho sama neprožila. Zároveň bych ale taky řekla, že to pro mě bylo několik nejnáročnějších hodin v životě. Když se na celé těhotenství a porod samotný podívám zpětně, přijde mi to jako jeden velký zázrak. Zázrak, že se ve vás během pár měsíců zrodí zcela nový život a zázrak, že během několika hodin držíte tento život v náručí. Už teď si troufám říct, že se pro mě tento okamžik stal jedním z nejsilnějších v mém životě.
Jak to celé začalo?
V sobotu večer, 6. března jsem se jako každý týden chystala na pohodový večer u televize, protože zrovna dávali poslední díl Pirátů z Karibiku. No a co by to bylo za večer bez něčeho dobrého? Rozhodla jsem se tedy, že upeču domácí pizzu. Asi kolem 7. hodiny večer jsem si dala vymísit těsto do domácí pekárny, která ale bohužel nějak stávkovala, takže mi nezbylo nic jiného, než těsto vypracovat ručně a nechat aspoň chvíli kynout. Kolem 8. hodiny jsem se konečně dala do přípravy pizzy. Pokud si to dobře pamatuju, trochu mě pobolívalo v podbřišku, bolesti však nebyly nijak zvláštní. Poslední dobou jsem je zažívala docela často. O něco později se pizza dopekla a my si ji tak s chutí mohli konečně vychutnat. Asi kolem 9. hodiny se bolesti začaly zhoršovat. Jestli mě celou dobu něco znepokojovalo, tak to bylo to, že nepoznám až porod přijde. Věděla jsem, že pokud si nebudu jistá, půjdu se osprchovat teplou vodou, ta totiž bolesti zhorší a pokud jsou to jen poslíčci, bolesti se zmírní. Jakmile jsem vylezla ze sprchy, bolesti se stupňovaly a mně začalo být jasné, že už to bude asi ono. Z čeho jsem byla ještě docela v šoku bylo to, když jsem v jednu chvíli ležela na gauči a najednou jsem ucítila jakoby se ve mně malý strašně prudce pohnul. Po sprše jsem hned šla za Přemou, abych mu oznámila, že už je to teda asi tady a nejspíš pojedeme do porodnice. Kolem 10. večer jsem měla kontrakce cca po 5-7 minutách (aspoň mi to tak připadalo) a to takové, že už jsem u nich nemohla stát, zkrátka jsem si musela sednout nebo se o něco zapřít. Tašku do porodnice už jsem měla den předem nachystanou v autě (termín porodu jsem měla 8.3.), takže mi zbývalo si sbalit poslední drobnosti, které jsem měla sepsané na seznamu, obléknout se a vyrazit.
Aplikaci na měření kontrakcí jsem vůbec nepoužila. To poslední, co jsem při bolestech chtěla dělat, bylo sledovat mobil.
Příjem v porodnici
Do porodnice jsme dorazili kolem 11. hodiny. Porodní asistentka mě nejdříve připojila na monitor (kam se mnou mohl jít i Přema). Podle monitoru to údajně vypadalo, že se jedná jen o poslíčky. Poté už následovalo vyšetření, kde mi oznámily, že už je to teda ono a už si mě tam nechají. V tu dobu jsem byla otevřená na 5 cm. Na vyšetřovně jsem porodní asistentce odevzdala oddací list, porodní plán, vyplněné dokumenty, které jsem si dopředu nechala poslat na mail a ještě zodpověděla na pár posledních otázek. Taky jsem dostala takovou tu dlouhou košili, která mi byla strašně velká, jmenovku na ruku a pak už nás odvedly na porodní pokoj.
Jak probíhal porod?
Upřímně, byla jsem hrozně ráda, že rodím v noci. Přála jsem si totiž, abych měla při porodu takové přítmí, což podle mě vytvořilo i příjemnější atmosféru. Kolem 12. hodiny už jsem měla opravdu silné kontrakce. Mám pocit, že jsem si v tu dobu říkala, že jestli ta bolest bude taková, tak se to dá ještě zvládnout. To jsem ale netušila, co mě ještě čeká. Abych nezapomněla, po příchodu na pokoj jsem dostala klystýr, díky kterému kontrakce podle mě nabraly docela na síle. Pokud máte z klystýru strach, můžu vás ujistit, že to není nijak bolestivé, spíš jen nepříjemné. Nejhorší na tom je, že vás to nutí jít na velkou, ale vám nezbývá nic jiného, než to tak 10-15 minut vydržet.
Po půlnoci už jsem hodiny ani moc nesledovala, snažila se soustředit jen na sebe a prodýchávala bolest. Na techniky hypnoporodu nebo porod ve vodě (nad kterým jsem původně přemýšlela) jsem neměla ani pomyšlení. Chodila jsem po pokoji, zkoušela nafukovací míč na cvičení, sprchovala se, zkoušela nejrůznější polohy a snažila si nějak ulevit. Bohužel nic z toho nijak nepomáhalo. V průběhu mě chodila kontrolovat porodní asistentka, aby zhodnotila, jak se všechno vyvíjí. Asi kolem 1. hodiny ráno už jsem měla pocit, že to nevydržím a že tohle prostě nemůžu zvládnout. V porodním plánu jsem měla uvedené, že si přeju porod bez tišících prostředků. Je to zvláštní, ale v průběhu mě ani nenapadlo si o něco takového zažádat. Měla jsem jen nutkání to tam zabalit a jít domů. Bohužel to nešlo...
K porodu jsem měla nachystanou samostatnou tašku, do které jsem si připravila i něco k zakousnutí a vodu. Jediné, co bych si příště zabalila by byla voda, jelikož jsem za celou dobu neměla na jídlo ani pomyšlení.
Ke konci už mi kontrakce přišly nekonečné a já jsem měla pocit, že přicházejí snad každých 30 sekund. Po celou dobu jejich trvání jsem však nijak nekřičela, protože jsem věděla, že by mě to jen víc vysilovalo. V průběhu mi taky praskla plodová voda. Ještě před samotným tlačením mě porodní asistentka poslala na malou, což nakonec dopadlo neúspěšně a jelikož by plný močový měchýř bránil průchodu miminka, musela mě vycévkovat, což bylo teda hodně nepříjemné, ale v porovnání s porodními bolestmi to bylo jako nic.
Nedovedu si představit, že bych měla být u porodu sama a celou tu 2. dobu porodní protrpět bez jakékoliv psychické podpory. Proto jsem hrozně vděčná za to, že tam se mnou mohl být Přema. Při těch největších bolestech už mi ale byly nepříjemné všechny doteky.
Mohlo být tak po 3. hodině, když jsem začínala tlačit. Věděla jsem, že mám tlačit způsobem, jako bych byla na velké. Párkrát se mi bohužel stalo, že jsem tlačila do hrudníku, což nejspíš způsobovalo to, že jsem chvílema trochu omdlívala. O dýchání jsem si toho předem moc nezjišťovala. Během tlačení mě porodní asistentka poradila, abych dýchala do břicha, i když jsem se na to chvílemi nebyla absolutně schopná soustředit. Už teď ale vím, jak je tlačení a dýchání u porodu důležité. Přestože mi ze začátku trochu slábly kontrakce, všechno nakonec dobře dopadlo. Je to zvláštní, ale před porodem jsem nepoužívala ani Aniball, nepila maliníkový čaj a vlastně nepraktikovala nic z toho, co se doporučuje. Překvapivě nebylo potřeba ani nastřižení hráze a já tak skončila pouze s pár oděrkami, které vyžadovaly menší šití.
Pamatuju si, že jsem po celou dobu kontrakcí naříkala, že už to nezvládnu. Trochu jsem si zařvala až u tlačení, kdy byly bolesti už k nevydržení...
Po pro mě pocitově nekonečném tlačení se 7.3. ve 3:42 narodil BASTIEN. Byl to neuvěřitelný pocit, když mi ho porodní asistentka hned po narození položila na hrudník. Po asi 5 minutách Bastienka zvážily (2990 g) a změřily (48 cm), no a další 2 hodiny byl jenom náš.
Na úplný konec jsem musela ještě párkrát zatlačit a porodit placentu. To už byla ale brnkačka.
Po zhruba dvouhodinovém bondingu se Přema vydal na cestu domů, Bastien na novorozenecké oddělení a já jsem musela pomalu vstát, abych se mohla trochu opláchnout. Ve sprše se mi začínala motat hlava a taky jsem přestávala trochu slyšet, o čemž jsem věděla, že může přijít. Kolem 7. hodiny ráno jsem se přesunula na pokoj na oddělení šestinedělí. O mém šestinedělí a pobytu v porodnici zase až příště.
Velice mě překvapilo, jakou úlevu jsem po porodu pocítila a jak mě najednou přestalo bolet všechno, co mě v těhotenství trápilo.
Za co jsem opravdu vděčná je to, jak přirozený porod jsem měla. Všechno vlastně proběhlo tak, jak jsem si přála.
A jaké jsou vaše zkušenosti s porodem? Už ho máte za sebou nebo se na něj teprve připravujete? Budu ráda za vaše komentáře.
4 Komentářů
Děkuji za krásný příběh. Přeji celé vaši rodině hodně zdravý a hodně trpělivosti. Tyhle příběhy mám moc rád od doby co jsem mohl být u narození své dcery se při čtení podobných článku vždy v myšlenkách vracím do onoho času kdy jsem sám po boku své manželky prožívál onu jedinečnou chvíli. Na svůj přeběh si dovolím odkázat kdyby vás zajímal pohled z druhé strany. Přítomnost otce na porodním sále
OdpovědětVymazatDěkuji za krásný komentář :) určitě si váš článek přečtu :)
VymazatTo se tak krásně čte. Moc gratuluji! Já jeste ještě miminko nemám, ale těším se. Porodu se trochu bojím, ale u mě to prostě dělá psychika. Ale chci to brát prostě v pohodě, aby i samotný porod proběhl v harmonii. Mám ráda tyto příběhy, protože je každý jiný. Děkuji :-)
OdpovědětVymazatDekuji za moc krasny komentar 🙂 Me obcas taky prepadal strach, ale snazila jsem se myslet pozitivne a rikat si, ze to dopadne dobre a nijak nad tim nepremyslet. Nejvic nervozni jsem byla az kdyz to prislo.
Vymazat