Dnešním článkem bych ráda navázala na ten předminulý, který se týkal mého porodního příběhu. Pokud jste tedy článek zatím nečetli, určitě se mrkněte. Najdete ho TADY. Minule jsem skončila u bondingu a převozu na pokoj, u kterého taky dnes začnu. Takže...

Jaká byla moje zkušenost s porodnicí?

Hned na začátek je třeba zmínit, že jsem rodila v porodnici v Uherském Hradišti. Od začátku těhotenství jsem vlastně tak nějak počítala s tím, že tady budu rodit. Jednak je to porodnice, která je asi nejblíž a taky jsem na ni četla docela pozitivní recenze. Co se týče porodu, původně jsem přemýšlela nad výběrem své vlastní porodní asistentky. Nakonec jsem to ale nechala být a musím říct, že jsem vlastně udělala i dobře. S porodní asistentkou uherskohradišťské nemocnice, paní Vaculíkovou, jsem byla opravdu moc spokojená, jelikož byla při porodu jak profesionální, tak velmi milá a ochotná. 

Můj původní plán byl takový, že pokud to bude možné, připlatím si nadstandardní pokoj. Bohužel jsem se při převozu na pokoj dozvěděla, že to není možné. Všechny pokoje byly totiž obsazené a na mě údajně zbývalo poslední volné místo v celé porodnici. Měla jsem ale štěstí, že se jednalo o pokoj pro 2 osoby s vlastní koupelnou. Nakonec jsem půlku pobytu v porodnici strávila na pokoji sama, takže to vlastně bylo skoro jako nadstandard.

Abych moji zkušenost nějak shrnula, porodnici v Uherském Hradišti můžu opravdu doporučit. Za celou dobu jsem se nesetkala s jakoukoliv negativní či nepříjemnou reakcí ze strany personálu. 

Jaké byli první dny po porodu?

Porodila jsem v neděli nad ránem a z porodnice odcházela ve středu kolem 1. hodiny. Celkem jsem tedy v porodnici strávila 3 noci. První den po porodu byl pro mě asi nejtěžší. Byla jsem ráda, že si můžu dojít do koupelny, nemohla jsem sedět a navíc se mi po porodu ještě motala hlava. Mezi 8. a 9. hodinou mi sestřička z novorozeneckého oddělení přivezla Bastienka. Zároveň jsem od ní taky dostala instrukce týkající se péče o miminko nebo třeba toho, kdy chodí vizita (každé ráno bývaly 2, nejdřív v půl 8 z gynekologického oddělení a další v 9 z toho novorozeneckého). Polovinu instrukcí jsem si vlastně ani nezapamatovala, jelikož se moje oči upíraly jen na Bastienka a já pořád nemohla uvěřit, že je to miminko moje. Pamatuju si, že jsem první den ani neměla chuť na jídlo, takže jsem toho moc nesnědla. Zato jsem měla strašnou žízeň a bylo mi šílené vedro. Bohužel si nepamatuju, jak jednotlivé dny probíhaly (kromě toho prvního dnu po porodu), tak zkusím nějak shrnout to, co mi utkvělo v paměti...

Jestli mě něco překvapilo, tak to byla rozhodně má prsa. Upřímně, připadala jsem si jako po plastické operaci. Prsa jsem měla totiž šíleně tvrdá a bolestivá. Kojení pro mě bylo ze začátku docela boj, jelikož se Bastien neuměl pořádně přisát a já sama jsem nedokázala poznat, jestli pije nebo ne, takže jsem si musela párkrát odstříkat mléko, kterým se pak dokrmil stříkačkou. Z tohoto důvodu mi taky sestřička nabídla kojící kloboučky, se kterými bylo kojení o něco snazší a přišlo mi, že se malý konečně aspoň trochu napil. Bohužel mi ale taky přišlo, že to víc bolelo, což mi potvrdila jiná sestřička tím, že kojení s kloboučky zkrátka víc bolí, protože miminko musí vyvinout větší sílu sání. Doporučila mi taky ať se stavím na novorozeneckém oddělení vyzkoušet kojení s kojícím polštářem. Nevím jak se to stalo, ale Bastien se najednou dovedl přisát i bez kloboučků. 

Veškeré informace ohledně toho, jestli miminko kadí, čůrá a kdy je kojené se musely zapisovat do kartičky. Od 3. dne se taky muselo vážit před a po kojení a zapsat množství vypitého mléka. V neděli večer jsem se Bastienka taky poprvé učila koupat. Já jsem se tedy spíš jen dívala, jak ho koupe sestřička, jelikož jsem si na první koupání sama netroufala. Co bych ještě ráda zmínila jsou vyšetření, která Bastien absolvoval. Bylo to ať už vyšetření zraku, sluchu, kyčlí, srdce a dalších orgánů a nebo třeba taky odběr krve na zjištění přítomnosti metabolických poruch. Vyšetření nám naštěstí vždy dopadla dobře. 

Dále bych se ráda zmínila o odstranění pahýlu pupečníku a podání vitamínu K. Přestože odstranění pahýlu není pro miminko nijak bolestivé, rozhodla jsem se, že nechám Bastienovi pupečník odpadnout samovolně (odpadl mu cca po 14 dnech). A co se týče vitamínu K, ten můžete miminku buď nechat píchnout přímo do svalu a nebo si ho necháte předepsat u svého dětského doktora a podáváte miminku po kapkách jednou týdně do 3. měsíce věku. Já jsem si vybrala tu druhou možnost. 

Co se týče nemocniční stravy, byla jsem docela překvapená. Jídlo mi nepřišlo nijak špatné. Porce byly poměrně velké, takže jsem nikdy hlady netrpěla. Co jsem ale nesnášela byl nemocniční čaj. Ten chutnal tak, jako když vezmete konvici a hodíte do ní jeden sáček toho nejlevnějšího ovocného čaje. Takže asi tak.

Jak už jsem psala v článku o porodu, překvapilo mě, že jsem po porodu pocítila neuvěřitelnou úlevu, jelikož byly všechny bolesti najednou pryč. Co bylo zajímavé bylo třeba to, jak mě bolelo v podbřišku při kojení. Tahle bolest totiž znamenala zavinování dělohy. Možná to teď bude znít trochu divně, ale další věcí, která mě trápila byla bolest pohlavních orgánů, což se dá po porodu očekávat. Jak už jsem psala, první den pro mě bylo nemožné si sednout a ještě několik dalších dní jsem se kvůli bolesti nemohla ani vysmrkat nebo zakašlat. Ze všeho nejhorší byla asi bolest prsou a bradavek. Už v nemocnici mi bylo doporučeno prsa před kojením nahřívat a po kojení zase zchladit, což jsem se snažila nějakou dobu praktikovat. Po pár týdnech už mě to ale přestalo bavit. Ještě hůř na tom byly právě bradavky, které jsem si neustále potírala Bepanthenem (dělám to dodnes), bez kterého bych nepřežila. V nemocnici mi sestřička doporučila nosit kojící podprsenku. Tu jsem nějakou dobu nosila i doma, ale po určité době jsem zjistila, že prsům je zkrátka nejlíp pouze v bavlněném tričku. 

Jako poslední věc týkající se porodnice bych ráda zmínila návštěvy. Měla jsem to štěstí, že v nemocnici byla povolená návštěva zákonného zástupce miminka, tedy otce na cca 30 minut denně s podmínkou negativního testu na koronavirus. Každopádně přesný čas pobytu návštěvy nikdo nekontroloval, takže tam s námi Přema býval i hodinu. 

Jak probíhalo šestinedělí doma?

Upřímně, závidím těm, které se po porodu cítily fit a mohli normálně fungovat. Pro mě byly první 2 nebo 3 týdny po porodu asi nejhorší. Neustále jsem se cítila jako bych byla nemocná. Díky nočnímu vstávání (vstávala jsem cca dvakrát až třikrát) jsem byla totálně vyčerpaná a nevyspalá. Co mě bohužel taky dostihlo byl menší zánět v prsu, při kterém jsem měla zvýšenou teplotu a na prsu se mi objevil červený flek. Díky odsávačce a tvarohovým obkladům se mi zánět naštěstí podařilo překonat. No a s kočárkem na procházku jsem si opravdu troufla jít až po 2 týdnech. A jaké bylo sžívání s miminkem? Myslím, že Bastien byl a vlastně pořád je docela pohodové miminko. Pláče jen když má hlad nebo se mu chce spinkat. Ze začátku ho asi taky trápila bolest bříška, díky které byl občas trochu víc plačtivější. Kdybych měla shrnout šestinedělí, řekla bych, že jsem se cítila dobře až tak po 7 týdnech, takže název šestinedělí má asi opravdu něco do sebe. 

A jaké bylo to vaše šestinedělí? Jak jste se cítily po porodu? Budu ráda za vaše zkušenosti.

Porod. Životní událost, která mi nikdy nepřišla ničím zvláštní ani výjimečná, dokud jsem ho sama neprožila. Zároveň bych ale taky řekla, že to pro mě bylo několik nejnáročnějších hodin v životě. Když se na celé těhotenství a porod samotný podívám zpětně, přijde mi to jako jeden velký zázrak. Zázrak, že se ve vás během pár měsíců zrodí zcela nový život a zázrak, že během několika hodin držíte tento život v náručí. Už teď si troufám říct, že se pro mě tento okamžik stal jedním z nejsilnějších v mém životě.

Jak to celé začalo?

V sobotu večer, 6. března jsem se jako každý týden chystala na pohodový večer u televize, protože zrovna dávali poslední díl Pirátů z Karibiku. No a co by to bylo za večer bez něčeho dobrého? Rozhodla jsem se tedy, že upeču domácí pizzu. Asi kolem 7. hodiny večer jsem si dala vymísit těsto do domácí pekárny, která ale bohužel nějak stávkovala, takže mi nezbylo nic jiného, než těsto vypracovat ručně a nechat aspoň chvíli kynout. Kolem 8. hodiny jsem se konečně dala do přípravy pizzy. Pokud si to dobře pamatuju, trochu mě pobolívalo v podbřišku, bolesti však nebyly nijak zvláštní. Poslední dobou jsem je zažívala docela často. O něco později se pizza dopekla a my si ji tak s chutí mohli konečně vychutnat. Asi kolem 9. hodiny se bolesti začaly zhoršovat. Jestli mě celou dobu něco znepokojovalo, tak to bylo to, že nepoznám až porod přijde. Věděla jsem, že pokud si nebudu jistá, půjdu se osprchovat teplou vodou, ta totiž bolesti zhorší a pokud jsou to jen poslíčci, bolesti se zmírní. Jakmile jsem vylezla ze sprchy, bolesti se stupňovaly a mně začalo být jasné, že už to bude asi ono. Z čeho jsem byla ještě docela v šoku bylo to, když jsem v jednu chvíli ležela na gauči a najednou jsem ucítila jakoby se ve mně malý strašně prudce pohnul. Po sprše jsem hned šla za Přemou, abych mu oznámila, že už je to teda asi tady a nejspíš pojedeme do porodnice. Kolem 10. večer jsem měla kontrakce cca po 5-7 minutách (aspoň mi to tak připadalo) a to takové, že už jsem u nich nemohla stát, zkrátka jsem si musela sednout nebo se o něco zapřít. Tašku do porodnice už jsem měla den předem nachystanou v autě (termín porodu jsem měla 8.3.), takže mi zbývalo si sbalit poslední drobnosti, které jsem měla sepsané na seznamu, obléknout se a vyrazit. 

Aplikaci na měření kontrakcí jsem vůbec nepoužila. To poslední, co jsem při bolestech chtěla dělat, bylo sledovat mobil.

Příjem v porodnici

Do porodnice jsme dorazili kolem 11. hodiny. Porodní asistentka mě nejdříve připojila na monitor (kam se mnou mohl jít i Přema). Podle monitoru to údajně vypadalo, že se jedná jen o poslíčky. Poté už následovalo vyšetření, kde mi oznámily, že už je to teda ono a už si mě tam nechají. V tu dobu jsem byla otevřená na 5 cm. Na vyšetřovně jsem porodní asistentce odevzdala oddací list, porodní plán, vyplněné dokumenty, které jsem si dopředu nechala poslat na mail a ještě zodpověděla na pár posledních otázek. Taky jsem dostala takovou tu dlouhou košili, která mi byla strašně velká, jmenovku na ruku a pak už nás odvedly na porodní pokoj. 

Jak probíhal porod?

Upřímně, byla jsem hrozně ráda, že rodím v noci. Přála jsem si totiž, abych měla při porodu takové přítmí, což podle mě vytvořilo i příjemnější atmosféru. Kolem 12. hodiny už jsem měla opravdu silné kontrakce. Mám pocit, že jsem si v tu dobu říkala, že jestli ta bolest bude taková, tak se to dá ještě zvládnout. To jsem ale netušila, co mě ještě čeká. Abych nezapomněla, po příchodu na pokoj jsem dostala klystýr, díky kterému kontrakce podle mě nabraly docela na síle. Pokud máte z klystýru strach, můžu vás ujistit, že to není nijak bolestivé, spíš jen nepříjemné. Nejhorší na tom je, že vás to nutí jít na velkou, ale vám nezbývá nic jiného, než to tak 10-15 minut vydržet. 

Po půlnoci už jsem hodiny ani moc nesledovala, snažila se soustředit jen na sebe  a prodýchávala bolest. Na techniky hypnoporodu nebo porod ve vodě (nad kterým jsem původně přemýšlela) jsem neměla ani pomyšlení. Chodila jsem po pokoji, zkoušela nafukovací míč na cvičení, sprchovala se, zkoušela nejrůznější polohy a snažila si nějak ulevit. Bohužel nic z toho nijak nepomáhalo. V průběhu mě chodila kontrolovat porodní asistentka, aby zhodnotila, jak se všechno vyvíjí. Asi kolem 1. hodiny ráno už jsem měla pocit, že to nevydržím a že tohle prostě nemůžu zvládnout. V porodním plánu jsem měla uvedené, že si přeju porod bez tišících prostředků. Je to zvláštní, ale v průběhu mě ani nenapadlo si o něco takového zažádat. Měla jsem jen nutkání to tam zabalit a jít domů. Bohužel to nešlo...

K porodu jsem měla nachystanou samostatnou tašku, do které jsem si připravila i něco k zakousnutí a vodu. Jediné, co bych si příště zabalila by byla voda, jelikož jsem za celou dobu neměla na jídlo ani pomyšlení. 

Ke konci už mi kontrakce přišly nekonečné a já jsem měla pocit, že přicházejí snad každých 30 sekund. Po celou dobu jejich trvání jsem však nijak nekřičela, protože jsem věděla, že by mě to jen víc vysilovalo. V průběhu mi taky praskla plodová voda. Ještě před samotným tlačením mě porodní asistentka poslala na malou, což nakonec dopadlo neúspěšně a jelikož by plný močový měchýř bránil průchodu miminka, musela mě vycévkovat, což bylo teda hodně nepříjemné, ale v porovnání s porodními bolestmi to bylo jako nic. 

Nedovedu si představit, že bych měla být u porodu sama a celou tu 2. dobu porodní protrpět bez jakékoliv psychické podpory. Proto jsem hrozně vděčná za to, že tam se mnou mohl být Přema. Při těch největších bolestech už mi ale byly nepříjemné všechny doteky.

Mohlo být tak po 3. hodině, když jsem začínala tlačit. Věděla jsem, že mám tlačit způsobem, jako bych byla na velké. Párkrát se mi bohužel stalo, že jsem tlačila do hrudníku, což nejspíš způsobovalo to, že jsem chvílema trochu omdlívala. O dýchání jsem si toho předem moc nezjišťovala. Během tlačení mě porodní asistentka poradila, abych dýchala do břicha, i když jsem se na to chvílemi nebyla absolutně schopná soustředit. Už teď ale vím, jak je tlačení a dýchání u porodu důležité. Přestože mi ze začátku trochu slábly kontrakce, všechno nakonec dobře dopadlo. Je to zvláštní, ale před porodem jsem nepoužívala ani Aniball, nepila maliníkový čaj a vlastně nepraktikovala nic z toho, co se doporučuje. Překvapivě nebylo potřeba ani nastřižení hráze a já tak skončila pouze s pár oděrkami, které vyžadovaly menší šití.

Pamatuju si, že jsem po celou dobu kontrakcí naříkala, že už to nezvládnu. Trochu jsem si zařvala až u tlačení, kdy byly bolesti už k nevydržení... 

 Po pro mě pocitově nekonečném tlačení se 7.3. ve 3:42 narodil BASTIEN. Byl to neuvěřitelný pocit, když mi ho porodní asistentka hned po narození položila na hrudník. Po asi 5 minutách Bastienka zvážily (2990 g) a změřily (48 cm), no a další 2 hodiny byl jenom náš. 

Na úplný konec jsem musela ještě párkrát zatlačit a porodit placentu. To už byla ale brnkačka.

Po zhruba dvouhodinovém bondingu se Přema vydal na cestu domů, Bastien na novorozenecké oddělení a já jsem musela pomalu vstát, abych se mohla trochu opláchnout. Ve sprše se mi začínala motat hlava a taky jsem přestávala trochu slyšet, o čemž jsem věděla, že může přijít. Kolem 7. hodiny ráno jsem se přesunula na pokoj na oddělení šestinedělí. O mém šestinedělí a pobytu v porodnici zase až příště.

Velice mě překvapilo, jakou úlevu jsem po porodu pocítila a jak mě najednou přestalo bolet všechno, co mě v těhotenství trápilo.

 Za co jsem opravdu vděčná je to, jak přirozený porod jsem měla. Všechno vlastně proběhlo tak, jak jsem si přála.

A jaké jsou vaše zkušenosti s porodem? Už ho máte za sebou nebo se na něj teprve připravujete? Budu ráda za vaše komentáře.